01Čtení kartonu a rozkres jednotlivých dílů
Karton je kresba panelu ve skutečné velikosti. Nejde o pouhý náčrt: je to technický dokument, který určuje tvar každého dílu, vedení olova i celkovou statiku skladby. Než se dotknete první tabule, karton se čte podobně jako stavební výkres — hledáte v něm místa, kde se sbíhá příliš mnoho spojů, dlouhé nepodepřené linie a díly, které by při řezání nedržely tvar.
Z kartonu se odvozují dvě další kresby. První je pracovní kopie, na které se panel skládá; zůstává neporušená a slouží jako kontrola rozměru až do konce. Druhá je šablonová kresba, ze které se vystřihují jednotlivé šablony. Právě zde se rozhoduje o tzv. srdcové vůli — o šířce, kterou v každém spoji zabere duše olověného profilu. Vystřihuje se dvojitým nožem nebo běžnými nůžkami s odečtením poloviny duše na každé straně; pokud se tato hodnota neodečte, hotový panel naroste o několik milimetrů a nezapadne do rámu.
Šablony se číslují a označují směrem lícové strany, aby se v průběhu práce neotočily. U skel s výraznou strukturou nebo šlírami se navíc značí i směr kresby, protože otočený díl je v hotovém panelu okamžitě patrný. Zvyk psát na šablonu i kód barvy skla se vyplatí u větších zakázek, kde se stejný odstín vrací v desítkách dílů.
Co se z kartonu vyčte ještě před řezáním
- místa, kde by měl vést nosný profil širšího průřezu;
- díly příliš úzké nebo s ostrým vnitřním rohem, které je lepší rozdělit;
- vodorovné linie, na které lze později uložit výztužné pruty;
- celkový rozměr včetně vůle pro usazení do drážky rámu;
- pořadí skládání, obvykle od levého dolního rohu.
02Řezání skla a obkusování kraje
Řez sklem není řez v pravém slova smyslu. Kolečko řezáku vytvoří na povrchu úzkou trhlinu a napětí v ní se pak řízeně rozvede po celé tloušťce tabule. Tomu odpovídá i technika: jeden plynulý tah stálým tlakem, bez zastavení a bez opakování po stejné stopě. Druhý přejezd stopu poškodí a lom se stane nepředvídatelným.
Sklo se láme co nejdříve po naříznutí, protože trhlina časem „usedá“ a hrana se pak trhá. Rovné a mírně prohnuté řezy se lámou v rukou nebo o hranu stolu, drobné a úzké odřezky lámacími kleštěmi. Hluboké vnitřní oblouky se nikdy nedělají jedním tahem — kresba se rozloží do řady mělkých souběžných řezů, které se odebírají postupně od kraje ke středu.
Zbytek materiálu, který se nepodařilo odlomit, se odstraňuje obkusováním. Kusadla se nasazují jen několik milimetrů za linii, kolmo k hraně, a odebírají malá sousta; snaha ukousnout velký kus končí prasklinou vedoucí do plochy dílu. Po obkusování se hrana zarovná na brusce s diamantovou hlavou a pod stálým chlazením vodou. Broušení nemá díl zmenšovat — má sejmout ostrou špičku, srovnat vlnu po lomu a připravit hranu tak, aby v olovu nebo pod fólií dosedla po celé délce.
Každý díl se průběžně zkouší na kartonu. Odchylka půl milimetru se u jednoho dílu ztratí, u dvaceti dílů v řadě se sečte a panel se rozejde s kresbou.
03Barevné, nadkládané a leptané sklo
Většina vitrážových skel je probarvena v celé hmotě přídavkem kovových oxidů do taveniny. Ručně tažené sklo si nese nerovnoměrnou tloušťku, drobné bubliny a jemné šlíry, které v protisvětle rozvibrují plochu — proto se s ním pracuje jinak než s rovnoměrným strojním sklem. Válcované sklo s texturou rozptyluje světlo a hodí se tam, kde má vitráž clonit pohled; opalizující sklo je poloprůsvitné a při denním světle působí spíš plošně než barevně.
Zvláštní kategorií je nadkládané sklo, u něhož je na čirý nebo světlý podklad natavena tenká barevná vrstva, často červená nebo modrá. Tato vrstva se dá odebrat, a právě na tom stojí leptání. Plochy, které mají barvu podržet, se zakryjí odolnou rezervou; obnažená místa se vystaví kyselému nebo pastovému leptu, který barevný povlak sejme až na podklad. Výsledkem jsou dva odstíny v jediném kusu skla bez jediného olověného spoje — tradiční způsob, jak do drobné kresby dostat detail, který by se jinak musel rozdělit.
Na co dát pozor při volbě skla
- tloušťka v rámci jednoho panelu by se neměla lišit o víc, než pojme duše profilu;
- silně texturovaná skla se hůř řežou po straně reliéfu — řeže se hladká líc;
- u opalizujících skel se barva při montáži v protisvětle často mění, vzorkuje se proto proti oknu;
- lept je nevratný, zkouší se vždy nejdřív na odřezku ze stejné tabule;
- práce s leptacími prostředky patří jen do dobře odvětraného prostoru a s odpovídající ochranou.
04Sestavení: olověný profil a technika měděné fólie
Klasická skladba stojí na olověném profilu tvaru H. Profil se před použitím protáhne, aby se narovnal a zpevnil, a duše se rozevře nožem. Panel se skládá na desce se dvěma pevnými lištami v pravém úhlu, po kartonu, od rohu ven: profil, díl, profil, díl. Sklo se v drážce přidržuje sponkami, dokud nepřijde na řadu další spoj.
Šířka profilu není jen technická věc — vytváří kresbu. Užší profily se volí uvnitř plochy, širší po obvodu a v místech, kde má panel nést. Obrysové linie postavy nebo ornamentu se dají zdůraznit záměnou profilu o dva milimetry širšího.
Technika měděné fólie vznikla pro jinou úlohu. Hrana každého dílu se obalí samolepicí měděnou páskou, přehne se přes obě líce a přitlačí; celý spoj se pak zalije cínem. Vzniká tenká, plastická linie, která zvládne drobné díly i prostorové objekty, ale panel z ní není sám o sobě tuhý — u větších ploch se vyztužuje. Obě techniky se dají kombinovat: fólie uvnitř jemné kresby, olovo v obvodu a nosných liniích.
05Pájení spojů a tmelení panelu
Pájí se v každém křížení profilů, na obou stranách panelu. Spoj se nejprve očistí a natře tavidlem, hrot pájky se opře o místo styku a cín se nechá rozlít do ploché čočky; dlouhé zdržení hrotu na jednom místě roztaví samotné olovo a spoj se propadne. U měděné fólie se naopak pájí souvisle po celé délce a hrot se vede plynule, aby vznikl rovnoměrně vypouklý šev.
Po zapájení první strany se panel opatrně otočí — nejlépe s deskou přiloženou z druhé strany — a postup se opakuje. Teprve pak přichází tmelení, které z volné mřížky udělá pevnou a těsnou výplň. Tmel se vtírá kartáčem pod obě křídla profilu ze všech stran, přebytek se sejme špičatým dřívkem podél okraje olova a plocha se zasype plavenou křídou nebo pilinami, které vytáhnou olej a stáhnou zbytky tmelu.
Panel pak musí zůstat v klidu, položený naplocho, dokud tmel nezavadne. Předčasné postavení nebo přenášení nastojato je jedna z nejčastějších příčin toho, že se z čerstvě zhotoveného panelu vytlačí tmel a spoje se rozvolní.
Pořadí dokončovacích kroků
- Zapájení spojů z lícové strany a kontrola, zda žádný nezůstal vynechaný.
- Otočení panelu s podepřením a zapájení rubu.
- Vtírání tmelu pod obě křídla profilu.
- Odstranění přebytku a zapudrování plochy.
- Vyčištění, případné patinování cínu a leštění suchým kartáčem.
- Odležení naplocho, než se panel převáží nebo osazuje.
06Malba grisaillí a výpal ve sklářské peci
Grisaille není barva v běžném smyslu. Je to jemně mletá směs skloviny a kovového oxidu, nejčastěji hnědočerná, rozdělaná vodou nebo ředidlem s pojivem. Nanáší se na sklo v tenkých vrstvách a její úkol je opačný, než se čeká — světlo neposkytuje, ale odebírá. Kresba vzniká tím, kolik světla která plocha propustí.
Postup je vrstevnatý. Nejprve se položí obrysová kresba tenkým štětcem, vypálí se a teprve na pevný podklad přijde plošná lazura. Ta se rozetře širokým štětcem a modeluje se odebíráním: tvrdým štětcem, jehlou nebo hranou dřívka se ze zaschlé vrstvy vybírají světla. Stupňování se dá vést do několika výpalů, ale každý další znamená další zatížení skla i riziko, že se spodní vrstvy rozpustí.
Výpal probíhá zhruba mezi 580 a 640 °C podle typu skla a receptury; přesná hodnota se ověřuje zkušebním střepem, ne odhadem. Zásadní je pomalý náběh, krátká výdrž na vrcholu a řízené chladnutí — prudké ochlazení zanechá ve skle napětí, které se projeví prasklinou i za několik týdnů. Díly se ukládají na podsyp z plavené křídy nebo na hlazenou desku, aby se v teple nepřilepily.
07Osazení panelu a odvětrání skladby
Hotový panel se přenáší nastojato, nikdy naplocho na rukou — vlastní hmotnost by ho v plachtě prohnula. Do drážky rámu se ukládá na podložky, které přenesou váhu do spodní hrany, a po obvodu se utěsňuje pružně, aby se rám i panel mohly nezávisle hýbat s teplotou.
Vitráž větší než přibližně půl metru na výšku potřebuje vodorovnou výztuž. Ploché pruty se přivazují měkkým drátem k předem připraveným spojům na rubu; jejich rozestup se plánuje už na kartonu, aby výztuž běžela po linii olova a nekřížila kresbu náhodně.
Zvláštní pozornost si zaslouží zdvojené skladby, kdy je vitráž osazena za vnější ochranné zasklení. Prostor mezi oběma rovinami musí být odvětraný — jinak v něm kondenzuje vlhkost, která ulpí na rubu panelu, urychluje korozi olova a u malovaných skel poškozuje vypálenou vrstvu. Otvory se umisťují tak, aby vzduch mohl procházet zdola nahoru, a chrání se před hmyzem i hnaným deštěm.
Kontrolní body při osazení
- panel volně zapadá do drážky bez vypáčení rohu;
- váha spočívá na podložkách, nikoli na tmelu;
- obvodové utěsnění je pružné a nesouvislé s výplní;
- výztuže vedou po spojích a jsou stažené bez namáhání skla;
- mezera za ochranným zasklením má vstup i výstup vzduchu;
- rub panelu zůstává přístupný pro pozdější prohlídku.
08Restaurování starších vitráží
U starých panelů se práce začíná dokumentací, ne rozebíráním. Pořizuje se otisk či překres skutečného stavu, značí se pozice každého dílu, praskliny, doplňky z minulých oprav i místa, kde už kresba chybí. Bez tohoto podkladu není po demontáži jak ověřit, že se panel vrátil do původní podoby.
Rozhodnutí, zda panel rozebrat, je vždy vážné. Olovo časem ztrácí pružnost, panel se vyboulí a spoje praskají; přeolovování ale nenávratně odstraňuje historický materiál. Proto se často volí dílčí zásah — výměna jednotlivých profilů, zajištění prasklého dílu měděnou fólií nebo lepidlem s obdobným indexem lomu, doplnění chybějícího kusu novým sklem odlišeným tak, aby bylo při bližším pohledu rozpoznatelné.
Čistí se opatrně a nejšetrnějším možným způsobem, po zkoušce na malé ploše. Zvlášť zranitelná jsou malovaná skla, u nichž bývá vypálená vrstva oslabená a lze ji setřít pouhým tlakem kartáče. Zásada čitelnosti a vratnosti zásahu platí i zde: nové doplňky mají být identifikovatelné a pokud možno odstranitelné, aniž by se poškodil původ.
09Uspořádání pracovního místa
Vitrážová dílna se pozná podle toho, že se v ní dá pracovat vestoje a bez zbytečného otáčení. Základem je pevný stůl výšky, při které nemusíte hrbit záda, s deskou ze dřeva nebo sádrokartonu, do níž se dají zatlouct sponky. Prostor se dělí na tři zóny — řezání, sestavování, pájení a tmelení — protože skleněný prach, tavidlo a olejnatý tmel se navzájem nesnášejí.
Vybavení, které se používá prakticky každý den
- řezák s olejovou nádržkou a náhradní kolečka;
- lámací a obkusovací kleště;
- bruska s diamantovou hlavou a stálým přívodem vody;
- otevírací nůž na duši olova a nůž na řezání profilu;
- páječka s regulací a hrotem přiměřené hmoty;
- kartáče na tmel a plavená křída;
- pravítko, uhelník a dvě pevné lišty v pravém úhlu na desce;
- světelný stůl nebo alespoň volné okno pro kontrolu v protisvětle.
Bezpečnost a pořádek
- ochrana očí při řezání, obkusování i broušení;
- odvětrání pájecího místa, aby se nevdechovaly výpary tavidla;
- mytí rukou po každé práci s olovem, nejíst a nepít u stolu;
- oddělený uzavřený sběr na skleněný odpad a na zbytky olova;
- zametání za vlhka, nikoli ofukování prachu;
- skladování tabulí nastojato v mírném náklonu, s prokladem mezi kusy.
Poslední bod nezní jako řemeslo, ale rozhoduje o výsledku stejně jako řez: udržovaný stůl a přehledně uložený materiál zkracují práci víc než jakýkoli nový nástroj.
10Kontakt
Podeke je informační a redakční projekt. Pokud narazíte na nepřesnost, chybějící souvislost nebo máte námět na téma, které by v textech mělo být zpracováno podrobněji, napište nám.